Prostituce a její dějiny

První zmínku o prostituci na území Kanaánu (dnešní Izrael), kde žily kočovné semitské kmeny, nacházíme v Genesis, první knize Mojžíšově v biblickém Starém zákoně.

Jde o dobu přibližně 1200 před Kristem, období patriarchů, k nimž patřil i Juda, jeden z dvanácti bájných praotců izraelského národa. Dívka Támar byla provdána za Judova nejstaršího syna, který zemřel, aniž by s Támar zplodil děti. Podle zvyku pak Juda dal Támar za ženu svému dalšímu synovi, Onanovi, který však s Támar potomstvo zplodit nechtěl (jejich děti by byly považovány za děti jeho zemřelého bratra) a proto vypouštěl při souloži semeno na zem a bůh Jahve ho za to potrestal smrtí. Tehdy se Juda rozhodl vrátit Támar, která nesplnila svou úlohu ploditelky, zpět k jejím příbuzným. Žena se rozhodla vzepřít se takové nespravedlivé pohaně a ne příliš lákavé perspektivě dalšího života a uchýlila se ke lsti. V převleku za prostitutku a s dobře zahalenou tváří si počkala na svého tchána Judu a nabídla mu své služby. Juda, který snachu nepoznal, souhlasil a za sex jí dal do zástavy své pečetidlo a hůl s tím, že později jí zaplatí kůzletem.

Jeho lidé ji však už na domluveném místě nenašli a Támar se tajně vrátila ke své rodině. Po několika měsících bylo jasné, že je těhotná a Juda, který nadále zůstával jejím pánem, ji chtěl za trest nechat upálit. Tehdy mu ukázala jeho hůl a pečetidlo. Juda si ji sice nevzal, ale otcovství uznal a z dvojčat, která se jí narodila, chlapce vychoval a Támar nechal žít u sebe.

Znásilnění jako škoda na majetku
Postavení ženy v tehdejší společnosti nebylo nijak záviděníhodné a N. J. Ringdal ve své knize o dějinách prostituce označuje patriarchy rovnou za mužské šovinisty. Nevěsty se kupovaly a prodávaly jako dobytek a pokud nemohl otec dceru výhodně prodat jako nevěstu, prodal ji často jako otrokyni. Klanům vládl nejstarší příslušník rodu a příbuzní se počítali pouze podle mužských členů těchto velkých rodin. Znásilnění se bralo jako újma na majetku druhého muže, nikoli jako ublížení ženě. Pokud muž znásilnil pannu, podle tehdejšího práva za ni musel zaplatit jako za nevěstu a vzít si ji (Jakou radost musela asi mít z takového sňatku nevěsta...). Takový sňatek byl (na rozdíl od jiných) nerozlučitelný. Muž se se ženou jinak rozvést mohl a její souhlas k tomu nepotřeboval. Stačilo, aby na ní shledal „něco odporného“. Žena se s mužem bez jeho souhlasu rozvést nemohla.

Podle uvedeného příběhu je patrné, že návštěva prostitutky se muži neměla za zlé, pokud tedy zaplatil, a to navzdory tomu, že pozdější knihy Starého zákona prostituci odsuzují. Po prostitutkách se chtělo, aby byly nejlépe cizinkami, nebo přinejmenším aby žily daleko od své rodiny a jejich zákazníci neznali jejich otce ani bratry. V tom případě nedělaly rodině ostudu. Ženy, které prostituci provozovaly, byly často vdovy nebo propuštěné otrokyně a úctě se rozhodně netěšily.

Svobodná a nevěrná
Starozákonní označení pro prostitutku, zonah, znamená zároveň ženu svobodnou a nevěrnou. Nejde tedy ani tak o to, že žena přijímá za sexuální služby peníze, jako o to, že je nezávislá na mužských příslušnících své rodiny a je tedy pravděpodobné, že si pro nedostatek jiných příležitostí vydělává na živobytí prodejem svého těla. Podle starozákonního líčení nestoudnost, vyzývavost, vzpurnost a svůdnost – tedy vlastnosti připisované prostitutkám - se celkem přirozeně u každé ženy rozvinou, pokud na ni nedohlíží otec, bratři nebo manžel. Naopak, dobrá starozákonní žena je ta, která je poslušná, věrná, případně neposkvrněná dcera. Za prostitutky byly označovány i neizraelské ženy, které do manželství vstupovaly s věnem. To jim umožňovalo opustit na rozdíl od izraelských žen svého manžela, vzít si věno zpět a bez hanby se vrátit ke své rodině. Jaká hanebná opovážlivost!

Zdroj: Centrum.cz, Nils Johan Ringdal, Dějiny prostituce, Doplněk 2000 Pierre Dufour, Dějiny prostituce, 1. díl, Fontána 2003 Morus, Světové dějiny sexuality, Naše vojsko 1992 G.J.Bellinger, Sexualita v náboženstvích světa, Academia, 1998